Úryvek z příběhu "Tě" [2011]

Před čtyřmi lety jsem začala psát příběh, ale nikdy ho nedokončila. Psala jsem ho částečně ze svého života a částečně smyšlený. Co je však skutečné a co vymyšlené, to zůstane jen u samotného autora.

I tak jsem se sem ale rozhodla dát krátký úryvek z jedné večerní scény v dešti a dvou neplánovaných spolubydlících Rosse a Samanthou.

  Akorát se rozpršelo, tak jsme utíkali do parku pod stromy. Pod nimi jsme se zastavili a chvíli se rozdýchávali. Pak na mě z ničeho nic začal křičet: „Sakra, co jsi dělala doma, můžeš mi to vysvětlit?!!“ Zhluboka jsem oddechovala a bez jakéhokoliv slova na něj hleděla. Díval se na mě jako by mi chtěl taky jednu vrazit. Začala jsem se bát.

„Tak odpověz mi!!“ zakřičel do ticha. „Proč jsi se nevrátila tak jak to bylo naplánované?!“

„Vrátila jsem se.“ Zašeptala jsem.

„Ale měla jsi se vrátit ke mně domů ne k tobě domů!! To je velký rozdíl! Pokud nerozeznáš můj byt od vašeho tak jdi na vyšetření!!“

„Říkám ti, že jsem se vrátila!“ křikla jsem na něj. S vražedným pohledem se ke mně na krok přiblížil.

„Nenuť mě na tebe křičet, víš, že to dělám nerad.“

„To fakt nevím.“ Odbyla jsem ho.

„Na tohle nemám nervy. Co tě proboha donutilo se k vašim vrátit? To se ti jako líbí, jak tě otec týrá? Teda nevím, jestli týrá, moc jsem toho neslyšel.“

„Nelíbí, nechtěla jsem jít domů, ale ty jsi mě donutil.“ Hlesla jsem.

„Cože?! Já?“ zase zvýšil hlas. „Já jsem tě do ničeho nenutil!“

„Nevědomky ano.“ Podívala jsem se mu do očí.

„Nechápu tě.“ Svraštil obočí a nechápavě si mě prohlížel.

„To je fuk, hádáme se jak manželé. Nic tě nemusí zajímat.“ Vzala jsem batoh do rukou a vydala se směrem k jeho bytu.

„Nehádáme se a zastav!“ přikázal mi. „Ještě jsem s tebou neskončil.“

„Ale já s tebou ano.“ Řekla jsem, aniž bych se otočila.

„Stůj!“ předešel mě a zkřížil mi cestu. „vysvětli mi, jak jsem tě k tomu donutil.“

„Je to jednoduché, ale přitom hloupé.“ Řekla jsem jen a snažila se ho obejít.

„Rosse!“ zase zvýšil hlas, to už mě naštvalo.

„Nech mě už na pokoji! Prostě mě nech! Jdi si užívat s tou svojí Samanthou a o mě už se nestarej!“

„Já si s ní neužívám!“

„Jo tak neužíváš? A to vaše řádění v posteli bylo jako co? To byl ten váš projekt?!“ neuvědomovala jsem si, co říkám.

„Cože? Rosse uklidni se!“

„Ne neuklidním se!“ vyhrkla jsem hned a dala se do svižnějšího kroku. 

Nechal mě jít, ani jsem si nevšimla, že za mnou nešel. Došlo mi to až u vchodových dveří jeho bytu. Otáčela jsem se na všechny strany, ale nikde nebyl. 

Je to příběh o lásce, štěstí  i neštěstí... smůle... která pochází hlavně ze strany rodiny a otce. Avšak najde se člověk díky kterému začne být všechno světlejší, ale na jak dlouho? A co když to přinese další útrapy i když z jiného soudku? ...

  Do večera jsem na něj čekala, ale neukázal se. Zase. Tak jsem tu zůstala sama se Samanthou. Pořád se na mě dívala tím svým vražedným pohledem a obviňovala mě z toho, že kvůli mně tu není, že bych si měla sbalit věci a jít, tam kam patřím. Radši jsem jí odpovídala neutrálními odpověďmi, jinak by mi dala ještě víc. Zavřela jsem se u sebe v pokoji a zachumlala se do peřin. Pořád jsem slyšela, jak v Samově pokoji nadává a dle mého úsudku se mu snaží dovolat.

V tom mi zazvonil mobil, rychle jsem se zvedla a když jsem uviděla na displeji jeho jméno, srdce mi začalo bít rychleji.

„Kde jsi?“ byla má první slova.

„…….“ Na druhé straně ticho.

„Jsi tam?“

„Jsem.“

„Tak mluv, kde jsi? Samantha tu vyšiluje.“

„Vyhoď ji z domu.“

„Cože?“

„Chci, abys ji vyhodila, chci, aby tam prostě nebyla, až se vrátím.“

„A to jako proč?“ podivila jsem se.

„Prostě proto. Udělej, co ti říkám.“ Nedokázala jsem mu odporovat, zněl tak podivně, že jsem odpověděla: „Pokusím se.“

„Nebudeš se pokoušet, prostě to uděláš.“ Při těchto slovech hned zavěsil. Nechápala jsem jeho jednání. Naštval mě. Začala jsem hned přemýšlet nad tím, jaký důvod uvedu při Samanthině vyhazovu.

  Každé ráno jsem si říkala, tak dneska to udělám, ale stejně jsem to neudělala a čas už se krátil. Nevěděla jsem, kdy se vrátí, dávala jsem tomu týden, jako se vrátil předtím. I po týdnu jsem Samathu nedokázala vyhodit a ani Sam se neukázal. Jako kdyby věděl, že tu pořád je.

Ve čtvrtek jsem se k tomu nakonec odhodlala, seděla jsem v přítmí v kuchyni. Zavolala jsem ji, aby za mnou došla. Kupodivu poslechla.

„Samantho?“ začala jsem. „Měla bych na tebe jednu prosbu.“ Vyklopila jsem do sebe obsah sklenice a postavila se. „Chci, abys odešla.“

„Cože? Ty chceš po mě, abych odešla, když tady ani nebydlíš?“ začala se ironicky smát.

„Bydlím tady a chci, abys odešla.“ Její obličej nabral opačný výraz.

„Co si o sobě myslíš? Že, když tu Sam není, že tu budeš o všem rozhodovat?“ zvýšila hlas.

„Sam chce, abys odtud odešla, vypadá to, že do té doby se jinak nevrátí.“

„Co jsi to řekla?“

„Řekla jsem, že Sam…“ chtěla jsem zopakovat svá slova, jenže mě hned zarazila.

„Já tě slyšela!!“ vykřikla. „Nemusíš to opakovat. A řekl ti proč?“

„Nic víc mi neřekl.“ Pokrčila jsem rameny.

„Kdy jsi s ním mluvila?“ přiblížila se ke mně a probodávala mě očima.

„Asi před týdnem..“

„A proč jsi sakra nic neřekla?!“

„A proč bych měla?“ podivila jsem se. Zastavila se krok ode mě. A zvedla před můj obličej prst.

„Ty, nemáš právo mě vyhodit, já si tu na toho frajera pěkně počkám.“ Otočila se na patě a odkráčela k ledničce.

„Nepočkáš. Ty se teď sbalíš a odejdeš.“ Řekla jsem se strachem v hlase. Hlasitě práskla s ledničkou a nakráčela si to zpátky ke mně.

„Už jsem ti snad něco řekla ne?!“ vyjekla naštvaně a strčila do mě. Neudržela jsem se na nohou a praštila s sebou na zem vedle pohovky, kde byl i malí schůdek. Špatně jsem dopadla na pravou ruku a do ticha mi v ní polohlasně křuplo. Polilo mě horko zároveň s bolestí. Převládala u mě spíše naštvanost, zvedla jsem se a oplatila jí to, i když při každém mém pohybu to čím dál víc bolelo.

„Co si myslíš, že děláš?! Je tohle snad tvůj byt?! Není! Nemáš právo si tu na mě otvírat hubu a ještě na mě sahat!“ znova jsem ji odstrčila. „A nic na tom nemění, že jsi starší než já, tak moc let nás od sebe nedělí!“ sledovala mě s překvapivým výrazem. „Buď teď hned odejdeš, nebo… nebo…“ zatočila se mi hlava. Avšak spolkla jsem tu nevolnost a pokračovala dál. „nebo si…“ zastavila jsem se, protože někdo otočil klíčkem v zámku. 

(c) Tereza Chytílková