Pisatelský koutek: Relentless heartburning

Uteklo několik týdnů, co jsme se přestali scházet a komunikovat spolu. Nemůžu lhát, že mě to ničilo. Ale postupem času jsem si na to začala zvykat a začala jsem ignorovat ten fakt, že ho každý den potkávám. Snažila jsem se aby pro mně byl neviditelný, stejně tak jako před nějaký tím rokem. Šlo to kupodivu docela lehce, protože jsem si vůči němu začala pěstovat i nenávist, která mě od něj držela dál. Obdařovala jsem ho nenávistnými pohledy a chodila kolem něj jako bych ho neznala.
Jenže pár dní na to, ani nevím proč se ve mě něco zlomilo. Málem jsme do sebe na chodbě narazili a já se na něj omluvně usmála. Vím, že to byla chyba, myslela jsem si, že to nic nebude znamenat.. pro něj...jenže o pár dní později, jsme spolu opět začali konverzovat. Po dalších pár dnech jsem si ale všimla opravdu silné nenávisti od jeho bývalé přítelkyně. Asi se jí nelíbilo jak jsme se na sebe usmívali každou přestávku a bavili se víc, než by bylo hodné pro "kamarády". My to však jako kamarádství brali i bez ohledu na to, co bylo. Řekla jsem, že hranici kamarádství nechci překročit a on s tím souhlasil. Jenže druhá osoba to viděla trochu z jiného úhlu. Stala jsem se jejím ještě větším nepřítelem, než jsem byla před několika měsíci, co jsme se pohádali, jelikož to byla má hodně dobrá kamarádka.
Začali jsme spolu trávit i ty nejdelší přestávky a procházeli se každý den na chodbě a povídali si. Někdy jsme i jen mlčeli a byli blízko sebe. Když jsme pak byli daleko od všech co by nás mohli vidět, vždycky mě objal a hladil po zádech. U toho se nešlo než jen usmívat. Jenže jsem v sobě cítila taky bolest, protože jsem si všimla.. jak jsem sama začala pozorovat fakt, že se kolem bývalé pořád motá a mě to začíná vadit. Věděla jsem, že už překračuji meze kamarádství, jenže když mě objímal... nešlo to zastavit. Nemohla jsem mu říct aby toho nechal, protože byl jediný od kterého mi objetí a ani žádné doteky nevadili. U ostatních jsem div vždycky nevyletěla z kůže, kromě ženského pohlaví.
Nevím jestli jsem vůči ní cítila nějakou žárlivost. Nakonec jsem pochopila že ano. Už jen pomyšlení na ty dva se mi zvedal žaludek a měla jsem sto chutí být na něj hnusná jak nejvíc jsem to jen dokázala. Jenže v jeho přítomnosti jsem vždycky změkla.
Ona si toho začala pomalu také všímat a po každé příležitosti do mě silně vrazila ramenem a probodávala pohledem. Nic jsem si z toho nedělala, protože přeci jen mi to nějakým způsobem dělalo radost, že ji tohle štvalo. A i byť na vlastní nebezpečí.. jsem začala pokoušet víc...začala jsem se na něj při každé příležitosti usmívat, bavit se s ním... jenže to jsem nevěděla, že se mi to o několik dní později vymstí.
Byla přestávka, ve třídě bylo jen pár lidí - jen holky. Seděla jsem na svém místě. Viděla jsem jak on odchází ze třídy a už jsem si v hlavě přehrávala jak za pár vteřin za ním poběží ona a budou spolu cvrlikat na chodbě.
Jenže to se ku mému překvapení nestalo. Najednou mi někdo vytrhl sluchátka z uší. Zvedla jsem pohled a uviděla jsem ji. Jen co jsem se jí podívala do očí, vrazila mi facku a odstrčila ze židle. Nikdy jsem ji neviděla tak rozzuřenou, ani nevím proč ale přišlo mi to vtipné a tak jsem se uchechtla a začala se zvedat ze země. Jenže to mě popadla pod krkem a začala mi jmenovat... snad tisíc důvodů proč bych se od něj měla držet dál, jenže já se pořád usmívala. Nic jsem neříkala, začala jsem se nějak ztrácet v těch jejích slovech a navíc drmolila tak rychle a roztřeseně, že jí ani nešlo rozumět. Vnímala jsem jenom ten tlak její ruky na svém krku. Pak mě zničeho nic pustila. Stála jsem opřená o nějakou skříň zabudovanou ve zdi. Která byla i z části prosklená. Vidím za ní jak se po nás holky dívají, ale nic nedělají. Asi si myslí, že nedokáže udělat něco co by mi ublížilo. Podívala jsem se zpátky na ni a cítila jsem jak mi bere hlavu do rukou, oddaluje ji od skříně a pak.. prásk... jedna rána do skla... druhá...třetí... po třetí ráně už jsem se začala kácet na zem, jenže mi to nedovolila. Pořád mě silně držela, i když sklo ve skříni bylo rozbité. Slyšela jsem jak holky křičí ať toho nechá, někoho jsem dokonce viděla jak vybíhá ze třídy ven. Točila se mi hlava, viděla jsem snad i rozmazaně. Ani její tvář jsem nedokázala rozpoznat, vypadalo to jakoby tam snad stál někdo jiný. Někdo cizí, ale já věděla že to byla ona. Už jsem se nedokázala bránit. Nevím jestli jsem blouznila, ale uviděla jsem jak přiběhlo několik lidí do třídy i společně s učitelem. V ten moment jsem ucítila jak mě pouští a já padám k zemi.
Slyšela jsem hlasy.. jakoby z velké dálky... slyšela jsem jak říkají slova "krev", "bože", "to je hrůza"....
Nedokázala jsem se ani pohnout, jenom jsem cítila jak mi po tváři stékají automaticky slzy. Strašně jsem si začala přát aby přišel, aby něco udělal, aby všechno bylo v pořádku. Ale slyšela jsem jenom učitelova uklidňující slova a jak někdo volá záchranku. Hlava mě bolela jako bych do ní měla zaraženo několik tisíc kusů skla. Což jsem možná i měla. Sáhla jsem si do vlasů, cítila jsem tam něco lepivého, určitě to byla krev. Co jiného bych taky mohla mít ve vlasech když mi tolikrát hlavou třískla do skla? Dala jsem si ruku před oči, abych se na ni podívala jenže se mi tak točila hlava, že jsem nic nedokázala rozpoznat.
Až potom jsem uslyšela jeho hlas, vzhlédla jsem vzhůru, ale v ten moment jsem upadla do bezvědomí, takže to také byla poslední slova která jsem v ten moment slyšela....