Pisatelský koutek: Proměna

Pamatuji si ten den, jakoby to bylo včera. Den kdy jsem se narodil jako normální člověk a po pár let tak i žil. Vlkodlakem jsem se stal ve svých sedmnácti, těsně před osmnáctými narozeninami. A také do té doby jsem žil v domnění, že mám zcela normální rodiče jako každý druhý člověk, kterého jsem znal. Žili jsme si vcelku poklidný život, bez jakýchkoliv problémů. Rodiče na mě byli pyšní díky tomu, jak jsem se snažil být ve všem nejlepší. I když díky tomu jsem měl hodně problémů ve škole. Nebyli to žádné cílevědomé problémy, spíše problémy které měli původ u ostatních, co proti mě něco měli. Do dneška jsem nezjistil, co se mnou měli za problém, ale stranil jsem se jim a trávil čas jen se svou partou. Avšak nevěděl jsem, že nás bude brzy poutat něco společného.

Den před svými narozeninami jsem strávil noc u svého kamaráda. Jako obyčejní kluci jsme hráli videohry a dívali se na různé filmy. Všiml jsem si, že sem tam po mě nějak podezřele pokukuje, ale nepřikládal jsem tomu žádný velký význam. Když jsem se ráno vzbudil, cítil jsem se divně, tak jako bych cítil, že se něco stalo. Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl ho sedět v křesle. Popřál mi dobré ráno a pokýval ke stolku s jídlem. Odmítl jsem to, protože jsem opravdu neměl na nic chuť. Chtěl jsem jen jít domů. On mě však nechtěl pustit a ptal se mě, co bych si dal a ať tu ještě zůstanu. Zvedl jsem se z postele a najednou se zaposlouchal do ticha tohohle jejich malého rodinného domku. Podíval jsem se na něj. Bylo tam až moc velké ticho. Vždycky když byl u nich někdo doma, bylo tu živo hned z rána. Zamračil jsem se na něj, ale nic víc. Beze slova jsem přešel ke dveřím a ani nevím, jak se to stalo, ale najednou stál před nimi a nechtěl mě pustit. Teď už to před mými oči nebyl můj přítel, ale někdo koho jsem neznal. Ještě více jsem svraštil obočí a jen se na něj dlouhou chvíli díval. V momentu překvapení jsem ho odstrčil ode dveří ke skříni a vyběhl z pokoje. Bylo mi jedno jestli se mu třeba něco stalo, teď pro mě bylo důležité se dostat domů a ani jsem nevěděl proč. Něco mě tam táhlo. Když jsem vyběhl ven z jejich domku, všimnl jsem si podivného stínu, který se pohyboval kolem stromů, mezi kterými jsem běžel. Byli dost na husto, v tu dobu jsem proklínal to, že jak on tak my jsme žili poblíž lesa.

Co nejrychleji jsem se pokusil dostat domů. Když jsem se zastavil u dveří našeho domu, všiml jsem si, že jsou pootevřené. Ztěžka jsem polkl a vešel dovnitř. Dveře hlasitě zaskřípaly, ale to jsem ignoroval. Vyděšeně jsem se díval kolem, jak bylo všechno obráceno vzhůru nohama. Najednou, jsem spatřil, jak ze schodů scházejí JEHO rodiče a má matka byla nesena přes rameno jeho otce. Zatnul jsem dlaně v pěst a sledoval je, dokud nesešli ze schodů zcela dolů. Jen co mě spatřili, jeho matka se na mě vrhla a přitiskla mě ke zdi. V tom se ve dveřích objevil on. Začal se rodičům omlouvat, ale oni to nevzali a otec (čaroděj) ho během jedné chvíle zneškodnil. Zůstal jsem stát jako opařený, tohle jsem opravdu nečekal. Začal jsem s sebou smýkat sem a tam, abych se od jeho matky dostal. Ta mě však sama, opravdu velkou silou, mrštila o zeď, až mi skoro vyrazila dech. Sesunul jsem se na zem a na chvíli se mi zatmělo před očima. Po chvíli jsem se, ale vzpamatoval a to už u mě stál jeho otec. Klekl si ke mě a začal si pro sebe cosi mumlat. Nerozuměl jsem tomu, protože jsem byl pořád v šoku. Hned potom co domluvil, se zvedl a oba mé rodiče odtáhli z domu. Chtěl jsem je zastavit, ale nedokázal jsem se v tu chvíli ani pohnout. Jen mé oči kmitaly po místnosti sem a tam, jakoby hledali něco, co by mi mohlo pomoct. Po pár chvil jsem usnul.

Pár týdnů na to, jsem nic nepociťoval. Znovu jsem začal trávit čas se svou partou... už o jednoho člena méně. Narozeniny jsem nijak neslavil... po odchodu rodičů jsem zůstal jen sám se sebou. Domov jsem ztratil a tak jsem díky svým posledním přátelům aspoň nacházel ubytování u nich. Vycítili u mě změnu a tak mě jednoho dne vzali s sebou za úplňku do lesa. Celou cestu se smáli a vyprávěli mi historky o vlkodlacích. Nevěřil jsem jim, i když tvrdili, že jsou pravdivé.

Tu noc si moc nevybavuji, ale vím, že mi změnila celý život. Spíše teda den kdy nade mnou JEHO otec promlouval a já mu nerozuměl. Až po pár letech, co jsem se více dozvěděl sám o sobě, jsem zjistil, že v tom měl prsty čaroděj. Do dneška ho proklínám. Lidí se straním, až na své blízké přátelé, se kterými mám něco společného. Avšak když už musím někam jít chovám se zcela přirozeně jako člověk pohodový, vtipný, veselý... v soukromí je to však přesně naopak. Přetvářka je dobrá věc, hlavně když v ní vynikáte a dokážete tak obalamutit spousty lidí. Díky tomu jsem taky dostal skvělou práci ve Francouzské pizzerii, poblíž hotelu ve kterém bydlím, poslední dva roky.