Pisatelský koutek: Please, don´t go....

Už jsem přestal počítat dny, kdy se neukázal doma. Je to už několik týdnů, možná měsíc, možná víc, kdo ví. Nikdy jsem netušil co odloučení od něj pro mě bude znamenat a jak moc by mě to dokázalo zasáhnout. Cítil jsem se na dně. Neměl jsem chuť k jídlu... jenom jsem ležel v posteli a poslouchal tikot hodin na stolku vedle postele. Ani nevím kolik jsem toho naspal, určitě moc ne. Cítím jak mi těžknou oči, jak cítím jako bych to vůbec nebyl já, ten hyperaktivní člověk co jsem vždy byl. Jakoby ta část mně zmizela v dáli jen co on se vypařil.
Najednou jsem uslyšel cvaknout dveře. Mé srdce se na pár vteřin zastavilo. Civěl jsem do zdi před sebou a ležel na břiše. Chtěl jsem se pohnout a rozběhnout se ke dveřím, jenže mé tělo mě vůbec neposlouchalo. Chtělo se mi brečet, jenže najednou jakoby mi slzy došly. Klapnutí dveří ve vedlejším pokoji mě už donutilo se zvednout a rozběhnout se do jeho ložnice. Jen co jsem otevřel dveře, zkoprněl jsem s rukou na klice. Viděl jsem ho jak si chystá tašku a balí si všechny věci. Zmateně jsem se rozhlížel kolem a sledoval jak hledá všechny své potřebné věci. Ani jednou se na mě nepodíval. Dělal jako bych tam vůbec nebyl. Jako bych byl pro něj vzduch. Vždycky si mě všiml. Vždycky ke mě přišel, objal mě, políbil a řekl že jsem mu chyběl. Ale teď... je tu ticho... až moc velké ticho, kromě zvuku otevírání a zavírání šuplíků a házení věcí do tašky. Nedokázal jsem říct ani slovo, jenom jsem měl pootevřenou pusu a všechno tohle sledoval. Když měl sbaleno zavřel tašku, přehodil si ji přes rameno a otočil se čelem ke mě. Když jsem se mu podíval do očí, měl je plné slz. Oči měl zarudlé jakoby snad brečel celé hodiny.
"Co to děláš?" zeptal jsem se se strachem v hlase. Neodpověděl mi. Jenom se na mě díval a uviděl jsem jak mu stekla po tváři další slza. Rychle jsem přešel k němu a co nejpevněji ho objal. V ten moment se spustily slzy i mě, protože jsem ucítil jak mě od sebe odstrkuje. Nepouštěl jsem se. Nemohl jsem. Nemohl jsem ho nechat jenom tak jít. Bez vysvětlení. Bez toho aby mi řekl co se děje a proč odchází. Nebo aspoň jestli mě ještě miluje. Proti jeho síle jsem ale nemohl nic dělat. Odstrčil mě od sebe a zadíval se mi dlouze do očí. Vypadlo to jakoby se mi všechno snažil říct tím pohledem, jenže já jen kroutil hlavou že to nechápu. Že nechápu jeho chování. Že nechápu proč odchází, proč mě tady nechává samotného, když slíbil, že mě nikdy neopustí.
"Proč odcházíš?" zeptal jsem se tiše a čekal na jeho odpověď. Jenže on stále mlčel a jen se na mě díval. Nakonec pustil tašku na zem, přišel blíže ke mě a vzal mou tvář do dlaní. Když jsem se díval do jeho červených očí od pláče, stekla mi po tváři další slza. On ji palcem opatrně setřel a opřel si čelo o to mé. "Slíbil jsi mi že mě nikdy neopustíš" začala se mi klepat brada a stejně tak i hlas. Začal kroutit hlavou a střídavě i přikyvovat. "Slíbil" Zhluboka se nadechl a těžce polkl. "Ale musím odejít" šeptl k mým rtům a znovu mi setřel slzy, které se teď cestičkou po mé tváři vydávaly dolů po každém jeho slově. "Nemusíš" řekl jsem ufňukaně a popotáhl. "Nemusíš chodit nikam, zůstaň tady se mnou. Já tě potřebuju.... prosím..." Hned začal kroutit hlavou. Na tohle už mi ale neodpověděl. Jenom se díval do mých očí a nakonec přitiskl své rty na ty mé. Chtěl jsem řvát, chtěl jsem do něj bušit pěstmi aby se probral. Jenže ani na jedno jsem se nezmohl. Když se po pár vteřinách od mých rtů odtáhl, rychle popadl tašku, přehodil si ji přes rameno a odešel z pokoje. Stál jsem na místě jako opařený a díval se na místo kde před chvílí stál. Začal jsem kroutit hlavou, otočil jsem se na patě a rozběhl se ke vchodovým dveřím. "Ne!" rozkřikl jsem se a znovu opakoval svá slova "nemůžeš mě tady nechat, nemůžeš, prostě nemůžeš!" rozkřikl jsem se už z naprostého zoufalství. Nemohl jsem přeci dopustit, aby mě jediný člověk co mě kdy v životě miloval opustil.

Slzy mi opět tekly proudem, nesnažil jsem se je utíral, protože by tam stejně byly znovu. Ignoroval má slova, oblékl si bundu a ještě se na mě krátce podíval když otevřel vchodové dveře. Zběsile jsem kroutil hlavou a měl jsem pocit že mé srdce se rozpadá na ty nejmenší kousíčky. Neměl to se mnou lehké, to sám vím. Snažil se. Snažil se mě přimět abych ho taky miloval stejně jako on mě. Snažil se mě přesvědčit, že i když jsme se často hádali, že i tak nám spolu bylo dobře. A povedlo se mu to. Jenže teď stojí mezi dveřmi a chytá se odejít. Chystá se zahodit všechno o co se snažil. Chystá se zahodit mě.
Nikdy jsem se neodvážil mu to říct, i když jsem to v posledních dnech, co jsme se viděli naposledy, cítil. Možná kvůli tomu odchází. Kvůli tomu, že jsem mu neřekl co k němu cítím, i když to musel vidět i cítit. Když udělal další krok ven a otočil se ke mě zády, najednou jsem vyhrkl "Miluji tě, tak proč mě opouštíš. Tohle se nedělá" kroutil jsem hlavou a čekal, že se snad otočí jenže on místo toho hned po mých slovech zabouchl dveře. Zůstal jsem na ty dveře zírat a opravdu jsem měl pocit jakoby se mi snad zastavilo srdce a život pro mě skončil. Podlomily se mi nohy a dopadl jsem na kolena. Už jsem nebrečel jen tiše, ale křičel jsem. Pěstí jsem bouchal do země, abych ze sebe, po všech těch dní, vše dostal. Schoulil jsem se na zem do klubíčka a hlavu si zakryl rukama....ani nevím jak dlouho jsem tak ležel, ale pár dní to určitě bylo....